Bedna je jedna z největších šifrovacích her u nás. Jádrem těchto her bývá luštění rozmanitých šifer a rébusů. V Bedně bývá většinou skrytý přímo krátký text, jenž nějak popisuje umístění dalšího stanoviště. Zda to je obecné pravidlo šifrovacích her netuším.
Šifrovačky se asi do mých zájmů hned tak zahrnout moci nebudou - přesto je toto již druhý rok, kdy jsem se na Bednu vydal. Je to skoro s podivem, ánžto můj zážitek z minula nebyl úplně vydařený. V ročníku 2009 jsme totiž hráli v dvoučlenném týmu - což nebylo právě rozumné. Samo o sobě může luštění šifer vypadat, jako introvertní zábava - ale na šifrovačce to je hlavně o lidech. Se svými spoluhráči budete trávit dlouhé hodiny - a i v samotném šifrování jde hlavně o čerstvý vítr nápadů, kolize všech různých nápadů, ze kterých se syntetizují rozmanité postupy, z nichž jeden nakonec možná povede k cíli...
Proto jsem strašně rád, že se nám nakonec urodil (hlavně díky Lungovi) dobrý čtyřčlenný tým. Já, Lung, Koumák a Izberius. Rozsáhlejší šifrovací zkušenosti nám sice chybí, a některé záseky budou skutečně na dlouho - ale záleží na tom?
Začátek připomíná jeden příběh Rychlých šípů. Týmy jsou na relativně malém území a každému z nich přijde zprávou jedno číslo a jedno písmenko. Povolená je spolupráce mezi týmy, a tak se... vyměňuje. Nejprve spořádaný systém 'jedno za jedno' se s postupujícím počtem písmenek a narůstajícím chaotičnem jejich zápisu mění v altruistické vzájemné opisování částí tabulek. Napadá nás, zda někoho napadlo záměrně šířit nesprávný text. Stále se zvětšuje počet čísel s více variantami. Nebo snad za to mohou pouze přeslechy? Štěstí, že se zpráva šestkrát opakuje. Asi bychom jinak byli nahraní a šli na Vyšehrad s heslem 'honimír'. Kdyby ne něco horšího.
Protože chaos mých snah o přepsání zprávy záhy dosahuje obludných rozměrů, chopím se po chvíli fotoťáku. Slunce svítí, a já skrze objektiv pozoruji spoustu zajímavých lidí, snažím se zachytit jejich trable s písmenky - a tak nějak se ponořit do atmosféry celé akce.
Lung s Koumákem zatím kompletují zprávu, která nám poví, kde že je vlastně start.
Jdeme přes Nuselák a kolem obludy Kongresového centra k severní bráně nejstaršího pražského
hradu. Na registraci je přítomno snad půl národa. Lidé jsou všude kolem - ale v bráně se nedá fotit! Nechám tedy administrativu na Lungovi a vychutnávám si své fotografické šílenství.
První stanoviště spočívá, podle dvoustranného infopapíru, v minihrách s ostatními týmy. Na to je omezený počet vstupenek a patnáctiminutových intervalů. Projdeme tři stanoviště: sofistikovanější země-město, šifrovací přetahovanou (luštění na přeskáčku, zapisovat si je zapovězeno) a sérii rébusů. Po počátečních neúspěších dáme tři výhry za sebou a tři barevné lístečky v kapse. Druhé stanoviště u druhé brány - a konečně dostaneme opravdovou šifru.
Neproporciální (monospace) písmo a nuly nás s Koumákem okamžitě navádějí k převodu písmenek do binární formy. Díky Koumákově zápisu se přímo nabízí otočení o 90 stupňů - a skutečně vychází smysluplný text, jenž nás vede na Kavčí hory. Šťastnou náhodou Izberius bydlí pár bloků odsud, a tak nás těmito končinami spolehlivě vede. Jsme v euforii po vlastně největším úspěchu, jenž se nám za dnešek povede.
Dorážíme do parku, jenž je pln hráčů. Nalezneme pohodlné místečko, rozstříháme poskytnuté čtyřúhelníky, a dáme se do kombinování.
Asi hodinu nám trvá rozlousknout, že budeme těmi čtyřuhelníky pokrývat kouli - floorballový míč, jenž jsme dostali - a že každému otvoru přísluší písmenko (je jich 26). Asi deset minut nato dorazí esemeska s nápovědou: spočítejte otvory na míčku. Thank you, captain Obvious! Nehezky dlouho se zaobíráme vhodným rozložením těch čtyřúhelníků. Trvá nám to asi tři hodiny, za které se přesuneme z parku do KFC na Budějovické. Tam si konečně, půl hodiny před zavíračkou, povšimneme kontextových spojení rohů (v rohách jsou slova a občas nějaké to písmenko. A vcelku nápaditě to spolu souvisí - akta X, napětí U, západ W. Můj oblíbený je Boney M). Proč nám to ale muselo trvat tři a půl hodiny?! Lung vytahuje lepidlo a tak se vrháme do umisťování papírků na flórbalák a posléze i boji s větrem, jenž nám kousky odfoukává.
Samozřejmě že deset minut než jsme hotovi, přichází esemeskové rozhřešení v podobě záchrany. Se skřípěním zubů migrujeme na další stanoviště.
Tma, zídka nad schody. Polehávající skupinky hráčů. Dokonalá scenérie. Tentokrát je šifra poměrně dlouhý text (tuším že 63 vět). Izberius nás dovede do nedalekého parčíku, jenž je naprosto skvělý. Není v něm totiž ani noha, a návdavkem získáváme krásný výhled na Vltavu. Zápolení s textem je obtížné. Počítáme věty, počítáme slabiky, písmenka. Zkoušíme posuny prvních, druhých i třetích písmenek každé věty; zkoušíme vybírat podle různých klíčů jednotlivá slova. Zkouším věty zpívat. Moc to nepomáhá.
Postupně vyplývá (i díky nápovědě) nutnost pravdivostního ohodnocení (ano/ne) jednotlivých vět. Asi by nám měly vyjít správně jenom ty věty, které jsou pravdivé. Aby nám nebyla zima (přituhuje), slézáme dolů k Vltavě a okupujeme tramvajovou zastávku. Izbériův spásný nápad, čtvrt hodiny před záchranou: Obsahuje-li věta slabiku 'ne', je nepravdivá. To tedy byla ta zvláštnost! Jsme odesláni na druhou stranu řeky - přes Barrandovský most. Kolem zastávky Hlubočepy se kupí početná skupina prapodivných individuí. Jsou tři v noci, a po počátečním nadšení z postupu dáváme nad grafickou šifrou hlavy dohromady, a netušíme. Lung s Koumákem zkoušejí nějaké posuny a frekvenční analýzu - ale vůbec nevím, jak si ta vstupní data vycucali z prstu. Vím jenom, že se mi chce spát, a že pomalu umrzám. Vydám se alespoň na fotící obhlídku, zdokumentuji (a vyzkouším schopnosti svého přístroje).
Nic nás nenapadá. Můžeme trudně čekat na nápovědu / alternativní šifru... avšak noční tramvaj láká. Navrhnu rozpuštění - a nakonec to tedy odtroubíme. Dostali jsme se letos dál, než minule, to se cení. A jsme o mnoho zkušeností, a především zážitků, bohatší.
Bedna 2010 pro mě byla dobrou akcí. A ač se asi těžko začnu považovat za hráče šifrovaček, líbí se mi příjemná atmosféra, která v této zvláštní komunitě panuje.
Tak zase za rok!